Ve světle proudícím otevřenými prostředními dveřmi dvoupatrového autobusu stál Hammar, který byl kdysi řadu let jeho nadřízeným, než se stal intendantem. Mluvil s někým, kdo byl zřejmě uvnitř.
Otočil se k Beckovi.
"Tady jsi, už jsem myslel, že ti zapomněli zavolat."
Martin Beck neodpověděl, postoupil ke dveřím a podíval se dovnitř.
Cítil, jak se mu stahují břišní svaly. Vypadalo to hůř, než očekával.
Ve studeném, jasném světle vynikal každý detail nesmírně ostře.
Zdálo se mu, že autobus je plný zakrvavených, zkroucených těl bez známky života.
Nejraději by se byl otočil na podpatku a odešel, aby se na to nemusel dívat, ale výraz v jeho obličeji z toho nevyjadřoval nic.
Přinutil se systematicky zaznamenávat každou jednotlivost. Lidé z kriminálně technické laboratoře pracovali tiše a metodicky.
Jeden z nich se podíval na Martina Becka a zakroutil hlavou.
Martin Beck se zadíval na jednoho mrtvého za druhým. Nepoznával z nich ani jednoho. Alespoň ne v tomto stavu.
"Není nahoře?" zeptal se najednou. "Nebyl...?"
Otočil se k Hammarovi a rázem zmlkl.
Ze tmy za Hammarovými zády přicházel Kollberg: Byl bez klobouku a vlasy se mu lepily na čelo.